O... vlastně ani nevím o čem...

25. dubna 2008 v 15:38
Možná o soucitu, možná o vztazích, možná trochu o vlastní (ne)sobeckosti. Možná také jen o prostém zamyšlení, o kráse okamžiku, o úsměvu a dobrém pocitu.

Byla středa dopoledne a já se jako splašený kůň hnal na Slatiňanské nádraží. Většinou se snažím vyjít dřív právě proto, abych nemusel tak pospíchat, ale tentokrát to nebylo možné. Naštěstí jsem se přiřítil včas a díky drobnému zpoždění vlaku mohl v klidu vychladnout. Po cestě jsem si říkal, že jsem měl jet až o dvě hodiny později a v klidu, ale svítilo sluníčko, bylo docela teplo, a tak jsem na ten "běh" brzo zapomněl a těšil se z hezkého jarního dne.

Vlak přijel, já nastoupil a v očekávání další z těch nudných a dlouhých cest jsem usedl a začal se věnovat přípravě na zkoušku, která mne čekala o den později. Cesta do Pardubic uběhla rychle, možná i kvůli tomu učení, a hlavně v klidu, protože jsem se nemusel obávat, že mi přípoj ujede.

Přijeli jsme do Pardubic, vystoupil jsem, došel do haly, postavil se na své obvyklé místo u pokladen a pokračoval jsem v učení. Uběhlo pár minut, nevím, kolik to mohlo být, ale to není důležité, a najednou ke mně z boku přistoupila žena se slovy: "Prosím Vás, neměl byste čtrnáct korun?" Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu a ona beze slova odešla. Myslel jsem, že je to jen další z těch, které jsem na stejném místě už tolikrát potkal a kteří mne tolikrát oslovili a kterým jsem nikdy nic nedal. Ani jsem se na ni nepodíval, ani za drobný pohyb svalů, které by přiměly moji hlavu pootočit se trochu doleva, mi ta osoba nestála. Zcela bez emocí a automaticky jsem tu lidskou bytost odkopl. To, že to byla žena, jsem poznal jen z tónu jejího hlasu.

Odešla, začal jsem se zase věnovat učení a nejednou se mne zmocnil jen obtížně popsatelný pocit. Najednou jsem chtěl vědět, kdo mne to žádal. Otočil jsem se a rozhlížel se po hale. Uviděl jsem paní středního věku se třemi igelitovými taškami a věděl jsem, že je to ona. Stála před odjezdovou tabulí, kterou při přecházení kolem tašek občas sledovala. Rozhodně nebyla bohatá, ale rozhodně nebyla jako ti ostatní, kterým jsem mnohokrát před tím odmítl dát byť jen jednu korunu. Vrátil jsem se k učení, ale nebyl jsem schopný se soustředit. Přemýšlel jsem to tom, co se stalo, přemýšlel jsem o té paní, o té neznámé osůbce. Uvědomoval jsem si tu spoustu drobných v peněžence a přemýšlel nad tím, jestli jsem neudělal chybu, jestli jsem přeci jen neměl obětovat těch pár mincí a dát jí je. Ještě několikrát jsem se za ní otočil a nakonec jsem odešel na nástupiště, i když jsem měl ještě spoustu času. Možná jsem se snažil uniknout z toho místa, uniknout od těch myšlenek, kterých jsem měl plnou hlavu. Prostě jen být někde jinde, nahradit tu událost něčím jiným.

Pomalu jsem došel na nástupiště a moje myšlenky byly stále stejné. Sedl jsem si na lavičku, svítilo sluníčko, ale přesto jsem se z něho nemohl těšit. Znovu a znovu jsem se v mysli vracel k okamžiku, kdy mne požádala, znovu jsem si uvědomoval ty drobné v peněžence, přemýšlel o tom, na co je potřebovala a proč zrovna čtrnáct korun. Přemýšlel jsem o tom, že je možná zoufalá, že jí třeba jen nevyšly peníze a teď nemá na lístek, že ty tři tašky jsou možná celý její život, že pro mne je to jen čtrnáct korun, jen tolik, kolik bych dal za jednu pitomou zmrzlinu, ale pro ni je to možná mnohem víc, že pro ni je to možná cesta domů, a čím dál tím víc jsem měl pocit, že jsem udělal chybu. Z pocitu se nakonec stalo přesvědčení.

Zvedl jsem se z lavičky a se čtrnácti korunami v dlani, které jsem několik okamžiků před tím vylovil ze záplavy drobných mincí, a s přesvědčením sebe sama, že jí je dám, pokud ji uvidím, jsem se vydal zpět do nádražní haly. Prošel jsem podchodem, vystoupal po schodech a zamířil k místu, kde stála... Nebyla tam. Díval jsem se kolem sebe, dokonce jsem vyšel před budovu a i když jsem se pečlivě rozhlížel, nikde jsem ji neviděl. Vydal jsem se tedy zpět na nástupiště a při procházení kolem pokladen jsem ji zahlédl u laviček, jak sehnutá hledá něco v jedné z tašek. Nechápal jsem, jak jsem ji tam mohl přehlédnout. Trochu jsem znejistěl. Co když to není ona? Co když oslovím někoho úplně jiného? To byly otázky, které jsem si pokládal. Nebyl ale čas pochybovat a odpovídat na ně. Vykročil jsem k ní... "Promiňte," řekl jsem jí, "to jste byla Vy, kdo po mně chtěl čtrnáct korun?" "No," odpověděla a vidouc mince v mé ruce otevřela dlaň a já jí je do ní vložil. Usmála se na mě. "Děkuju, jste moc hodnej. Děkuju Vám." Díval jsem se na ni a říkal si, že je to docela milá paní. "Není zač," odpověděl jsem, otočil se a pomalým krokem se vydal zpět na nástupiště.

Procházel jsem podchodem a najednou mi bylo do breku. Nevěděl jsem proč a nevím to ani teď a vlastně ani nevím, proč Vám tady tohle píšu, proč dávám najevo svoji slabost, proč možná dávám některým, kteří mne nesnáší, do ruky bič, kterým já sám budu bičován. Ale to už sem nepatří a vlastně je mi to jedno. Ať si poslouží. Nevím, proč jsem to udělal. Jestli víc kvůli vlastním výčitkám, jestli víc kvůli odvaze, kterou musela sebrat, aby mne požádala, jestli z prostého soucitu či nezištné ochoty pomoci. Vím jen to, že nebýt v tom podchodu, nebýt mezi lidmi a nemuset zakrývat své duševní rozpoložení, brečel bych jako dítě...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka | 25. dubna 2008 v 15:46 | Reagovat

:-)

PS. Já to nebyla. Já jen nedávno něco podobného udělala. :-)

2 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 15:50 | Reagovat

TO [1] matka:

:o)

3 Tenzulice | 25. dubna 2008 v 15:56 | Reagovat

O čem to je? O citu. Člověk by rád pomáhal, ale má strach, že ho využije nějaký vychytralý nemakačenko. Takže se cítí zle a má pochyby, když nepomůže (co když to byl někdo opravdu v nouzi) a stejně se cítí a má pochyby, i když pomůže (co když to byl nějaký vychytralec a napálil mne). Já to také znám.

4 Boris | 25. dubna 2008 v 16:14 | Reagovat

pro autora:

Kdybych si enbyl jist, že nejsme příbuzní, tak bych řekl, že se vůbec nedivím Vašim myšlenkovým pochodům, i já je znám a velmi dobře.

Vaše reakce a přemýšlení a skutek, který jste učinil je mi velmi blízký a svědčí o tom, že nemůžete být od přírody negativista, že jste člověk, který chce a umí rozlišovat a nespokojí se s vnímáním světa podle davu.

Jste osobnost a já jsem tomu rád, chtějte být svůj, někdy na pochybách, nekdy zcela radikální. žijete zcela svůj život. Víc takových. Empatie Vám není cizí a to je moc dobře.

Děkuji za článek a přeji vše dobré.

5 pampelina | E-mail | 25. dubna 2008 v 17:01 | Reagovat

Autor

Souhlasím s 3) a 4). Ale zkusil jste role obrátit? Dokázal byste si říct někomu o peníze? Já ne. Dělám všechno proto, aby k tomuhle nikdy nedošlo. Možná ta žena opravdu byla v mimořádně nešťastné situaci. Možná že ne. Ten pocit, když nedáte, je nepříjemný, Znám to. Pár korun jsem takhle taky věnovala. A jestli nás přečůrali, no tak se stejně nedá nic dělat.:-)

6 Zuzka | 25. dubna 2008 v 17:13 | Reagovat

to autor

Chapu Vas...jak s pribehem o penezich..dat nebo nedat...tak s obavou, ze Vasi "slabost" proti Vam nekdo pouzije. Diky tomuto clanku jste pro nektere o neco vic clovekem ;-)

[3] Tenzulice

Souhlasim s Vami. Takove pocity ma asi mnoho lidi.

7 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 17:16 | Reagovat

TO [3] Tenzulice:

Také si říkám, k jakému skutečnému účelu ty peníze posloužily. Nezbývá mi však nic jiného než doufat, že k něčemu, kvůli čemu je stálo za to darovat.

8 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 17:17 | Reagovat

TO [4] Boris:

Neím, co na to říct. Děkuju.

9 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 17:19 | Reagovat

TO [5] pampelina:

Těžko říct, jestli bych si dokázal říct o peníze. Myslím si, že bych to nedokázal, ale nemohu vědět, do jakých situací se kdy v životě dostanu. Jediné, co mohu, je snažit se žít tak, abych k něčemu takovému nikdy odvahu hledat nemusel.

A jestli nás přečůrali :o), tak s tím už fakt nic neuděláme.

10 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 17:21 | Reagovat

TO [6] Zuzka:

"Diky tomuto clanku jste pro nektere o neco vic clovekem."

Přemýšlím, kým jsem pro některé byl před tímto článkem...

11 Vršecký Martin | E-mail | Web | 25. dubna 2008 v 19:12 | Reagovat

No, Lukáši, málem se Vám to povedlo u mě. Napsal jste to hezky a s mnohými Vašimi pocity se maximálně ztotožňuji. Člověk má někdy tendenci závidět lidem, kteří podobné otázky neřeší a mají tím pádem jednodušší život, ale je jim vlastně co závidět? Co myslíte?

12 matka | 25. dubna 2008 v 19:52 | Reagovat

7 autor

To neřešte. Já je dala cizí školačce. Ať je použila jakkoliv, zřejmě je více potřebovala, než-li já. Jinak by si o ně neřekla.  Konec, tečka.

Já zjistila, že darovat chci,  mohu, umím,... jen tak. Nic za to nedostanu, jen v duši klid, že jsem člověka neodkopla. Také jsem se k té dívčině vracela přes celé náměstí. A ona mi již šla naproti.

13 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 19:57 | Reagovat

TO [11] Vršecký Martin:

Těžko říct, jestli je co závidět. Jednodušší život by chtěl často asi každý z nás, ale na druhou stranu pokládání si různých otázek a hledání odpovědí na ně nám umožňuje ten život víc chápat a dává nám větší rozhled.

14 llukynek | E-mail | 25. dubna 2008 v 20:08 | Reagovat

TO [12] matka:

Já to moc neřeším, ale prostě ten čerík malej protivnej mi v hlavě vrtá :o).

Já nedávám jen tak někomu. Rád pomůžu, i mě to potěší, ale ta moje ochota někomu pomoci se střetává s vědomím, že moje pomoc může být zneužita a to je něco, co jen obtížně přenáším přes srdce. Nespokojím se s tím, že někdo moje peníze potřebuje víc než já, protože já je taky jen tak nedostávám a mám-li je někomu dát, musím být sám přesvědčen o tom, že to udělat chci a že budou využity skutečně k něčemu ušlechtilému a nikoli k nákupu chlastu, kuřiva či něčeho podobného.

Jednou, vlastně dvakrát před několika lety mne oslovil jeden malý kluk (tak kolem deseti) na nádraží v Turnově, jestli prý nemám nějaké drobné na žvýkačku... Tehdy jsem mu samozřejmě nic nedal a dnes? Dnes také ne. Nejsem naivní (nebyl jsem jediný, koho oslovil a nebylo to jedenkrát, co jsem ho tam viděl).

15 Vršecký Martin | E-mail | Web | 25. dubna 2008 v 20:26 | Reagovat

[13] llukynek: Jsem rád, že to píšete.

Mějte se hezky.

16 matka | 25. dubna 2008 v 20:40 | Reagovat

14 autor

Možná je to věc intuice.

Když už člověk má dát, aby to k něčemu bylo.

Já přestala "kupovat" různé časopisy od pouličních prodejců ve prospěch...  s tím, když mne osloví, odvětím - bohužel, sama mám tři děti. Nedám tomu, komu nechci, když mi žádost o dar připadá tak trochu jako vydírání.

Proto také zásadně nekupuji od podomních prodavačů, protože nabízené zboží bývá nekvalitní a předražené, což si dovolit nemohu.

Ale když něco daruji, nebo koupím, tak peníze směřuji tomu, komu chci já. A pak dám ráda a bez podmínek, i když mi ty peníze pak třeba chybí.

17 kluk | 25. dubna 2008 v 21:03 | Reagovat

autor

Dobrý večer,

Myslím, že jste musel být po tom běhu pěkně zpocený a nebyla to žádná radost vedle Vás cestovat vlakem. A nedivím se ... ve Vašem věku není nic jednoduchého se rozhodnout, natož jestli jde o peníze ......

18 Zuzka | 25. dubna 2008 v 22:47 | Reagovat

[10] llukynek

To nema smysl, premyslet nad tim, cim jste pro ne byl. Dulezite je, cim jste pro sebe.

19 jamilen | 25. dubna 2008 v 23:44 | Reagovat

pro llukynek.

Jsem ráda, že jste tento článek napsal a u mne  jste stoupl na ceně.Měla jsem vás tak trochu za bezcitného člověka, vnucujícího své názory za každou cenu. Také jsem s vámi v mnohém souhlasila, ale po tomto čtivu se vám omlouvám. Jste citlivý člověk a snad vás ta paní "neoblafla". Třeba přesně těch 14 kč se jí osvědčilo :o)))

20 masenka | E-mail | 25. dubna 2008 v 23:55 | Reagovat

Jde-li o to ,abychom si zajistili bezpečný klid ve styku s lidmi,je přirozeným dobrem vše,čím lze tohoto cíle dosáhnout.

21 llukynek | E-mail | 26. dubna 2008 v 10:36 | Reagovat

TO [17] kluk:

Ten běh byl v uvozovkách a k tomu jsem se již před moha lety naučil používat různé voňavé příjemnosti, takže cestovat vedle mne vlakem či jiným dopravním prostředkem se nikdo bát nemusí. :o)

22 llukynek | E-mail | 26. dubna 2008 v 10:46 | Reagovat

TO [19] jamilen:

Nemyslím si, že bych své názory vnucoval. Pouze na nich dokážu trvat a hájit je a to se možná někomu jako vnucování zdát může.

Já Vaši omluvu nepřijímám, ale ne proto, že bych ji nechtěl, ale proto, že si myslím, že se nemáte za co omlouvat. Neznáte mě a svůj názor jste si vytvořila jen podle mých článků a mých diskusních příspěvků. Váš názor na mě se prostě vyvíjel a dál se vyvíjet bude a to je zcela přirozené. Alespoň jste o mně přemýšlela a nebyla jako někteří ostatní, kteří mne neznají ani maličko a přesto mne soudí a nazývají králem spodiny.

23 llukynek | E-mail | 26. dubna 2008 v 10:47 | Reagovat

TO [20] masenka:

To je moc krásně napsané. Ale nedá mi v tom najít jedno "ale" :o) To naše dobro může být vynucováno a zneuíváno :o(

24 pedrogrosso | E-mail | Web | 26. dubna 2008 v 17:30 | Reagovat

Je fajn, že jste to udělal. A že Vás to rozhodilo jen dotvrzuje, že jste to udělat rozhodně měl.

Pokud nezhrdnete mou z vlastní zkušeností: dokud mám co a není naprosto jasno, že jsem tahán za fusekli, dám komukoli cokoli.

Jednak nikdy  - ať se snažíte sebevíc - nemůžete s jistotou vědět, kdy sám budete potřebovat pomoc. V takové chvíli se pak o ni žádá lépe s pocitem, že Vám má svět co vracet.

I kdyby ale taková alternativa neměla nikdy nastat, jsou prostě situace, kdy 14 korun rozhoduje o bytí a nebytí.  A pokud potkám za život jednoho jediného člověka, kterému má pomoc pomůže nejen od žízně, je moje naivita, s níž mohu-li rozdávám, ospravedlněna.

Zbytek ať řeší ten, kdo mé hlouposti zneužil. Já se nemám zač stydět. A udělám to samé kdykoli zas.

Vás tentokrát šacuju podobně.

Hezkou neděli.

25 masenka | E-mail | 26. dubna 2008 v 20:34 | Reagovat

23 llukynek

není žádné,,ale".Je třeba mít na zřeteli skutečný cíl života a všechny samozřejmé jistoty,jimiž si ověřujeme správnost svých názorů,jinak by bylo vše plno pochybnosti a zmatků.

Hleď dobrému se z cizí škody naučit.

26 nar.soc. | E-mail | 26. dubna 2008 v 23:16 | Reagovat

Autorovi

Stalo se mi něco podobného už vícekrát. Člověk se musí rozhodnout tak, aby vyloučil pozdější pochybnosti. Nosím u sebe obvykle jen 20 kč minci a papírové peníze. Žebrání nepodporuji a jde tedy o "půjčku". Kdo chce půjčit, jistě se mi prokáže  OP nebo ŘP, pak jsem ochoten pustit i bankovku.

Také jsem se "spálil", ale je to riziko věřitele. Sám jsem tímto způsobem požádal o pomoc a našel se člověk, který mne neodmítl. Mísit peníze s pocity není dobrá věc. Odtažitost v jednání o penězích zjednodušuje situaci.

27 jamilen | 27. dubna 2008 v 2:33 | Reagovat

[22] llukynek

Máte pravdu přemýšlela jsem o vás. Také v tom, že se můj názor na vás vyvíjel a dál se bude vyvíjet  máte pravdu.

Pak se divím, že vy na svých názorech trváte a tvrdošíjně je hájíte.

Nemyslíte, že i vaše názory se budou vyvíjet a postupem času budete nucen některe věci přehodnocovat ?

28 matka | 27. dubna 2008 v 10:24 | Reagovat

22 autor

...a přesto mne soudí a nazývají králem spodiny.

- Oni nevědomky ve Vás sebe soudí.

- Vy to nedělejte.

- Já se tomu učím teprve - nesoudit. Nikoho, ani sebe.

27 jamilen

:-)

Do posledního dechu se myslím všichni vyvíjíme.

29 llukynek | E-mail | 27. dubna 2008 v 12:18 | Reagovat

TO [25] masenka:

"Hleď dobrému se z cizí škody naučit."

Tolik moudra v několika slovech...

30 llukynek | E-mail | 27. dubna 2008 v 12:26 | Reagovat

TO [27] jamilen:

I moje názory se samozřejmě vyvíjí a mění podle poznání, které se mi dostává. To ale přece není důvod k tomu, abych své současné názory nehájil. Já nevím, jaké budou za několik let, ale teď jsou takové, jaké jsou, a za nimi si budu pevně stát, dokud se nenajde někdo, kdo by byl schopen mne přesvědčit o tom, že se v něčem mýlím.

O všem vždycky hodně přemýšlím a doufám, že je to znát i z mých článků. Právě to mé hloubání a na jeho základě vytvořený názor mi umožňuje si za tímto názorem stát a hájit jej. Právě proto, že jsem o něm přemýšlel a nespokojil se jen s povrchností, která stačí jiným.

31 llukynek | E-mail | 27. dubna 2008 v 12:28 | Reagovat

TO [28] matka:

:o)

32 llukynek | E-mail | 27. dubna 2008 v 12:45 | Reagovat

TO [27] jamilen:

S tématem článku to sice nesouvísí, ale souvisí to z vývojem názorů, a proto to zmíním.

Nedávno pan Petr Gros zvěřejnil článek o interrupcích, které jsou velmi vážným a poměrně často diskutovaným tématem. Nebudu řešit, jestli by měl mít při rozhodování o provedení tohoto zákroku své slovo i muž, to je na jinou diskusi. Vždycky jsem si myslel, že na interrupci nic špatného není, že nejde o zabití, že plod je skutečně jen shlukem buňek... Pak jsem ale viděl fotorafie takového plodu a nyní otevřeně říkám, že jsem velmi nalomen avšak stále dalek toho, abych se proti umělému přerušení těhotenství vyslovil zcela. Často o tomto tématu přemýšlím, ale stále nevím, jaký jednoznačný postoj zaujmout, i když to vypadá, že se ke konečnému názoru blížím. Až se tak stane, podělím se o něj s Vámi i dalšími čtenáři ve svém článku.

33 jamilen | 29. dubna 2008 v 1:28 | Reagovat

[32] llukynek

Ano, ano. V tomto s vámi zcela souhlasím. Sama jsem byla v mládí na interrupci. Byla jsem ve velmi tíživé situaci s roční dcerkou. Využila jsem  možnost těhotenství přerušit v domění, že se o žádného tvorečka ještě nejedná, pouze kousek tkáně. Tenkrát nebylo mnoho informací k dispozici.

V nedávné době jsem viděla plod, který se při interrupci vlastně roztrhá a vyškrábe z dělohy. Tento plod byl jasným človíčkem a mne zamrazilo při pomyšlení, co jsem já tenkrát udělala se svým človíčkem. Asi bych mu to dnes nedokázala udělat.

Hodně jsem o tom přemýšlela. Pokud by matka své dítě měla pohodit do popelnice, nebo jej týrat, případně by šlo o plod poškozený, tak jsem pro interrupci, neboť by to malé nic dobrého nečekalo.

Každá  normální  matka, které by lékař  ukázal , jak už je vyvinutý ten  malý plod,  by na interrupci zřejmě nešla.

Interrupce bych ovšem nikdy nezakázala. Vzešlo by z toho ještě větší zlo.

34 King | 1. května 2008 v 0:37 | Reagovat

Jen maloco je horsi nez pocit provinilosti z odmidnute pomoci..

Naopak jen maloco je lepsi nez pocit po poskytnute pomoci :o)

35 matka | 1. května 2008 v 16:31 | Reagovat

Umíme si říci o pomoc?

36 King | 2. května 2008 v 0:20 | Reagovat

:)

A nebo jeste jinak..

Musime cekat na zadost o pomoc ? :)

37 llukynek | E-mail | 2. května 2008 v 12:37 | Reagovat

TO [35] matka:

Těžko říct. Asi hodně záleží na momentální situaci.

38 matka | 2. května 2008 v 18:34 | Reagovat

36 King :-)

37 llukynek  :-)

A nebo ještě jinak...

Já nevěděla, že jsem na tom tak zle, že je na čase říci si o pomoc. Přítel mne k tomu "dokopal".

Dnes vím - je dobře říci si zavčas o pomoc. A nebát se. A také najít správné lidi, kteří mi mohou pomoci.

Nyní sama proto pomoc nabízím - tedy informaci, pokud myslím, že mohu pomoci. Přijít pak za mnou musí každý sám. Ale informaci má. Na něm záleží, jestli pomoc využije, či ne.

39 Zdeňka | 16. ledna 2009 v 23:21 | Reagovat

Je to opravdu hezký článek plný citů pocitů,je hezké někomu pomoci když to potřebuje,najdou se samozřejmě lidé, kteří toho jen  zneužijí, ale najdou se i ti, kteří jsou nám za pomoc vděční,nebo nám ji někdy oplatí

40 Prokutanec | 16. srpna 2015 v 1:38 | Reagovat

Už sis strčil do prdele živého hlodavce? Hlodavec má drápky, zuby k hlodání atd. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama