Prostá přání bývají často nesplnitelná...

13. června 2008 v 1:33
Není na světě jediného člověka, který by si alespoň jednou v životě něco nepřál, člověka, který by nechtěl být splněním tohoto svého přání potěšen, který by nechtěl být "obdarován" a který by netoužil po tom krásném pocitu, jež se rozlévá po těle, když je některá z tužeb vyplněna. Některá přání, některé tužby se vyplní, často díky našemu vlastnímu přičinění, jiná přání a jiné tužby se i přes veškerou snahu nevyplní nikdy a zůstanou s námi až do konce našeho života.

Každý den si něco přejeme. Už když se narodíme, máme svá přání, která si vlastně vůbec neuvědomujeme, ale přesto je máme a hlasitě se dožadujeme jejich vyplnění. Chceme jíst, chceme spinkat, chceme vyměnit pokakané plenky a nebo jen pochovat od mámy. Jak rosteme, i naše přání se mění. Chceme objevovat, hrát si, nechceme poslouchat a chodit brzo spát, chceme tuhle hračku a tuhle a pak ještě takovou, co má Pepík od sousedů a Hanička ze školky.

Když je nám náct, patří nám svět a všechno víme nejlépe. Škola je k ničemu, rodiče jsou hloupí a nevědí nic o dnešním světě, jejich názory nás nezajímají a nad jejich radami do života kroutíme hlavou. Chceme volnost, zamilováváme se a zase odmilováváme, rosteme a krásníme a chceme být ještě hezčí a ještě dospělejší a nemůžeme se dočkat okamžiku, kdy nám konečně bude osmnáct a ještě víc.

Je nám čtyřiadvacet a modlíme se před učebnou, abychom tu dnešní pitomou zkoušku dali a měli pokoj. Připravujeme se na závěrečné zkoušky a doufáme, že za těch několik měsíců už konečně budeme magistři, inženýři... Milujeme, plánujeme, dorůstáme k zodpovědnosti a často přemýšlíme o tom, jaké to bylo krásné, když nám bylo šestnáct, a jak je ta dnešní mládež nevychovaná. Patří nám svět a všechno víme nejlépe.

Je nám pětatřicet a začínáme si víc než dříve uvědomovat, jak strašně ten čas letí a že jsme vlastně toho za ty roky moc nedokázali. Chceme být mladší, chceme mít větší prsa, plné rty, mužné svaly, rychlá auta, velké domy, vysoké platy a dovolené u moře. Milujeme, rodíme, krmíme, měníme pokakané plenky, vychováváme a stále se ujišťujeme, že svoje děti tedy rozhodně nikdy ve výchově a podobných věcech poučovat nebudeme. Stýská se nám po studentských letech, která s tím světem, o němž jsme si mysleli, že nám patří, neměla ještě mnoho společného. Všechno víme nejlépe, ale svět, ten nám pomalu patřit přestává.

Je nám šedesát a často se přistihneme, jak si už poněkolikáté stěžujeme na tu samou zdravotní obtíž. Nemůžeme se dočkat důchodu, vzpomínáme na minulost a obáváme se budoucnosti. Milujeme, vdáváme dcery a ženíme syny, nadáváme na mladé generace, protože jsme to přeci právě my, kteří vědí všechno nejlépe. Svět nám ale nepatří. Krmíme, měníme pokakané plenky svých vnoučat a říkáme těm našim mladým, i když jsme to sami nesnášeli, jak správně vychovávat, a slyšíme od nich to, co jsme i my v jejich věku říkali našim rodičům.

Je nám osmdesát a pokud už nejsme několik let po smrti, víme jistě, že ta se blíží každým dnem. Někdy jsme smutní, jindy máme radost, když nás navštíví děti s vnoučaty. Přemýšlíme o minulosti, usmíváme se při vzpomínkách na krásné chvíle našeho života a pak se možná při pohledu na prázdnou místnost rozpláčeme, protože stále milujeme, ale teď už trochu jinak. Přejeme si tady ještě chvíli být, přejeme si těšit se ze světa, i když ten nám už dlouho nepatří. Víme, že ne vždy jsme to my, kteří vědí vše nejlépe.

Celý život, každý den je jen jeden velký sen složený z malých přání, z přání a tužeb, které nás ženou kupředu a umožňují nám naše životy skutečně prožívat. Je dobré si přát, je správné si svá přání plnit. Někdy pro jejich vyplnění musíme udělat mnoho, jindy jsou vyplněna jen tak někým nebo něčím jiným a přesto z nich máme vždy radost. Někdy jsou naše tužby velmi velkorysé a přesto se vyplní, jindy jsou naše přání zcela prostá a přesto často nesplnitelná, i když by stačilo tak málo, a někdy si uvědomíme, že právě tato prostá přání jsou těmi nejkrásnějšími a nejčistšími přáními, jaká můžeme mít. Takovým přáním bylo i to, které dnes resp. včera vyslovila v pořadu České televize "Co je to doma?" jedna z dívek umístěných v Ústavu sociální péče v Čekanicích. Na otázku, co by si přála, odpověděla, že by si přála vidět svoji opravdovou maminku, která ji dlouho nenavštívila, a proto by ji chtěla vidět. Když jsem viděl to děvče s nádhernýma očima a slyšel její přání, uvědomil jsem si, že právě tohle přání bylo díky naprosté nevinnosti, prostotě a upřímnosti tím nejnádhernějším přáním, jaké může být, a zároveň mi bylo nesmírně smutno z toho, že toto prosté přání možná ještě dlouho po jeho vyslovení nebylo vyplněno. Tolik si to přála a mně bylo líto, že život prostého člověka, její život by mohl být krásnější a přitom zcela bezvýznamnou cenu, kterou by stál, je tak těžké zaplatit.

Ženeme se za bůhvíčím, ale to opravdu důležité nám uniká, i když často není třeba velkého úsilí, abychom potěšili. Uvědomil jsem si, jak moc jsem rád za to, čeho jem doposud dosáhl a hlavně za to, co mám - svoji rodinu a přítele, kterého miluji a díky němuž je můj život krásnější. Uvědomění si něčeho tak krásného a prostého a lítost nad tou dívkou přinesla to, co jsem asi dlouho potřeboval... Možná si někteří vzpomenete na můj článek "O... vlastně ani nevím o čem..." , v němž jsem psal o čtrnácti korunách, které jsem se rozhodl darovat neznámé ženě, jež mne o ně požádala, ale kterou jsem nejprve odmítl a následně ji sám vyhledal a peníze jí dal. Vy, co jste tento článek četli, si možná i vzpomenete, že jsem na jeho konci psal, že mi bylo do breku a nebýt mezi lidmi a v podchodu nádraží, brečel bych. Dnes jsem v podchodu nebyl... Byl jsem doma a byl jsem sám...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VASIL | Web | 13. června 2008 v 8:42 | Reagovat

Doba je hektická a my držíme (snažíme) krok s ní. Až pak o moc později nám dojde, že máme a měli jsme vše co bylo potřeba.

http://www.vasil.estranky.cz/clanky/psano-s-nadhledem/smrt-za-volantem

2 Tenzulice | 13. června 2008 v 8:59 | Reagovat

Vaše emoce vám pomohly vytvořit opravdu hezký článek. Je to vlastně život v kostce. A máte pravdu. Čím víc toho máme, tím víc jsou naše přání povrchnější. To si můžeme uvědomit, když se dostaneme do potíží, někoho ztratíme, nám blízký má potíže,.... Právě mi k psaní v Radiožurnálu zpívá Petr Novák svůj nádherný Náhrobní kámen. Tahle píseň se k vašemu článku hodí naprosto dokonale.

3 wolf | 13. června 2008 v 9:59 | Reagovat

2) Ahoj Tenzu :-),

není nad kouzlo nechtěnýho vid´?. Přání jsou jako sny. Bez snění nemá duše jiskru *.

Mě ted´ v radiu hraje Status Quo :-)

Lukáši dost dobrý. Dík za odlesk řeky života.

4 Lin | 13. června 2008 v 10:05 | Reagovat

Lukáši, moc díky za krásný článek. Psal jste ho srdcem a právě dnes mi přišel velice "vhod" . Díky, zatím víc napsat neumím....

5 Ladislav Zelenka | E-mail | Web | 13. června 2008 v 10:09 | Reagovat

Perfektně napsané, není co dodat..

6 asa | 13. června 2008 v 10:13 | Reagovat

Nacházím se mezi šestým a sedmým odstavcem. Jinak takové poetické zamýšlení bych od toho autora moc nečekal. Jeho realistické úvahy jinde, jsou už jiné příchuti. Ale to bude asi věkem, životní situací a osobním pohledem na tento svět.

7 Pavlinaxx | E-mail | Web | 13. června 2008 v 10:23 | Reagovat

Článek je to nádherný, ale já musím maličko nesouhlasit. Lukáši píšeš, že prakticky od 30ti nám svět nepatří. Svět mi patří a bude patřit do té doby pokud budu chtít. Jakmile připustím, že jsem již mimo, tak mimo budu.

8 Míla | 13. června 2008 v 10:25 | Reagovat

Smím se zeptat kolik je Vám let?

9 matka | 13. června 2008 v 10:30 | Reagovat

Hele, autore, nebreč. Nebo budu taky.  Brečet se dá i krásou, láskou, úlevou, soucitem, když se vzbudíš po krásném snu, splněným snem, či přáním,... To Vám ti je pak fajn.-))

10 hejtman Šarovec | 13. června 2008 v 11:00 | Reagovat

[7] Pavlinaxx

Ano prosím, svět mi patří a bude patřit, doku já budu chtít a moci!!

Denně se to snažím dokazovat aktivním přístupem k životu a pomocí těm, kteří na to již nemají (bez rozdílu věku!!)

Navrhl mi můj vnuk, po mém vyprávění o svém životě, že by to stálo zato napsat jako životopis. Já jsem mu to nejdříve slíbil, ale později odvolal s odůvodněním, že životopis se dá psát až ukončím všechny aktivity. Čas, který bych věnoval psaní životopisu, věnuji raději aktivní činnosti. I kdyby to měly být jen diskuse na blogu!!

To: Lukáš

Připojuji se s díky za tu nádheru!! Některé myšlenky jdou přímo ze srdce i mi!! Jen prosím nezpychněte a takto pokračujte.

11 člověk | 13. června 2008 v 11:05 | Reagovat

Moc pěkná úvaha

12 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 11:56 | Reagovat

TO [2] Tenzulice, [3] wolf, [4] Lin, [5] Ladislav Zelenka, [11] člověk:

Děkuju.

13 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 12:01 | Reagovat

TO [6] asa:

:o) Mám různé tváře, ale to asi každý. Jinak s Vámi souhlasím, je to věkem, životními zkušenostmi, situací... stejně jako u Vás či kohokoli jiného, protože všechno to a ještě další věci jsou tím, co nás formuje a prostřednictvím čehož si utváříme svoje názory.

14 Tenzulice | 13. června 2008 v 12:02 | Reagovat

3: Ahoj ☺

15 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 12:03 | Reagovat

TO [7] Pavlinaxx:

Naprosto souhlasím, ale je tu ta nutná podmínka, že musíme chtít, aby nám patřil, ať už je nám dvacet, padesát či osmdesát. :o)

16 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 12:05 | Reagovat

TO [8] Míla:

Smíte. :o) Je mi 24 a už nějakou chvíli se mne doslova týká čtvrtý odstavec. :o)

17 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 12:07 | Reagovat

TO [9] matka:

Pláč očišťuje a někdy je potřeba. Pokud příjde ve vhodnou chvíli a je upřímný, osvobozuje.

18 fichifi | E-mail | 13. června 2008 v 12:08 | Reagovat

Funguje to,fakt.Když si něco přejete,opravdu moc a dlouho,vyplní se to.Jen si nesmíte přát blbosti.Mně se to podařilo.

19 llukynek | E-mail | Web | 13. června 2008 v 12:09 | Reagovat

TO [10] hejtman Šarovec:

I Vám díky.

20 Josef Sedláček | 13. června 2008 v 12:39 | Reagovat

autor

Nepatří nám nic, natož svět.

Moc tomu rčení, patří nám svět, nerozumím.

21 Adriana | 13. června 2008 v 12:40 | Reagovat

Mě docela fascinuje, jak jste od pětatřiceti přeskočil k šedesáti jako by se těch pětadvacet let mezi nepočítalo....!!! Vaše melancholie mě trochu děsí! (Dvacetčtyři už mi bylo :-)

22 Boris | 13. června 2008 v 12:49 | Reagovat

pro autora:

Byť pouhých 24 let, už znáte dobře tenhle svět.

Víte jak na něj, máte vždy správně  vlastní hlavu.

Tak ať se plní co si Vaše hlava přeje.

Váš článek u srdce teď spousty lidí hřeje

a v tuhle chvíli nevadí tu souznít v davu.

Příjemný víkend, díky....:o)

23 Lin | 13. června 2008 v 13:04 | Reagovat

to 20] Josef Sedláček :

No jasně, že nám nic nepatří a kdo si myslí, že jo, je blázen na N-tou.

A nedělejte se, že nerozumíte okřídlenému "patří mi svět" :-) Já ten pocit kdysi měla - ovšem ne v těch 35, ale už ve dvaceti. Pocit, že není nic, co bych nezvládla, že není nic, na co bych nedosáhla.  Pocit, že všechno půjde hravě, lehce - prostě brnkačka. Spousta snů, spousta plánů a široko daleko nic, z čeho bych měla obavy :-)

24 matka | 13. června 2008 v 13:06 | Reagovat

17 autor

Ano :-)

22 Boris

Ano :-)

On vytvořil, a tak lehce,

mezi lidmi stereo:-)

25 Lin | 13. června 2008 v 13:08 | Reagovat

to [21] Adriana :

Necítím v Lukášově textu melancholii. :-) A nebuďte tak přísná, že přeskočil nějaký "odstavec".   Lukáš je ve "svém odstavci" a tak nemůže vědět,  že každý další mu sice něco bere, ale mnoho jiného přidá.  Mně se jeho článek líbí, protože je psaný ve "zvláštním" rozpoložení"., které se nedá uměle vybudit nebo nahrát.

26 Josef Sedláček | 13. června 2008 v 13:19 | Reagovat

23] Lin

"Pocit, že není nic, co bych nezvládla, že není nic, na co bych nedosáhla. Pocit, že všechno půjde hravě, lehce - prostě brnkačka. Spousta snů, spousta plánů a široko daleko nic, z čeho bych měla obavy :-)"

Ne, takový pocit jsem nikdy neměl. Nebo lépe řečeno, nikdy ne tak jasně a ne moc dlouho.

27 Lin | 13. června 2008 v 13:31 | Reagovat

to [26] Josef Sedláček :

Neměl?? Fakt? Hm...tak vida - já myslela, že ten pocit má každý :-(

Tak co s tím?  Napadá mě, že jsem buď byla odporná optimistka a vy odporný pesimista - nebo vy tvrdý realista a já neinformovaná naivka.   Hm... ať to beru z který chci strany, vždycky mi vychází, že jsem byla  asi pěknej blb :-(( (Sedláčku, já vás zakousnu!)

28 nar.soc. | E-mail | 13. června 2008 v 13:50 | Reagovat

Je příjemné vzpomínat na ten postpubertální mlžný sen vlastní budoucnosti, který nemá ve fantazii hranice. Ovšem každodenní realita vleče člověka nemilosrdně do dalších a dalších bludišť a pastí. Ty krásné fantazie ubývají a realita skutků i podlostí je přebíjí. Udržet si očekávání věcí budoucích považuji za nejhodnotnější životní cíl. Úsilí k dosažení čehokoli, je vždy hodnotnější než cíl sám. Ztráta očekávání je trvalá a další hledání, je nový začátek v podstatě opakujících se situací.

29 MIRA | 13. června 2008 v 15:02 | Reagovat

[27] Lin

Pocit, že mi patří svět, v tom smyslu, jak to popisuješ, má snad opravdu v životě každý. Někdo chvíli, někdo déle a někdo si z pocitu udělá s.r.o.(společnost s ručením omezených) a zvolí se ředitelem zeměkoule. Důležité je nikomu přitom neublížit a spíš ten pocit někomu předat jako dar a sdílet ho s ním.

30 pampelina | E-mail | 13. června 2008 v 15:11 | Reagovat

Jsem mezi pátým a šestým odstavcem, mezi mlýnskými kameny všedních dní, a že mi svět nepatří, to už vím a nevadí mi to. Malé obyčejné radosti jsou nadosah a dokud je můžu dopřát sobě nebo jiným, je to OK.

Váš článek se mi Lukáši moc líbí. Hodně štěstí:-)

31 wolf | 13. června 2008 v 15:11 | Reagovat

28) Bingo,

udržet si chut´ BÝT a pít život plnými doušky každým okamžikem.V mládí to jde snáz, však " věk a rány na duši" občas staví hráz. Když neztratíme chut´smát se,pak stále je naděje nechytnou "cynikovy kurděje" :-)

32 matka | 13. června 2008 v 16:31 | Reagovat

29 Míra

Ta Tvá poslední věta: " Důležité je nikomu přitom neublížit a spíš ten pocit někomu předat jako dar a sdílet ho s ním",  by se měla tesat. Díky Ti za ni. ***

33 matka | 13. června 2008 v 16:34 | Reagovat

29 Míra

Ještě dodatek - "V opačném případě si totiž hraješ na cizí účet."

A díky Ti, že si nehraješ. (Teda aspoň doufám) :-)

34 mašenka | 13. června 2008 v 16:35 | Reagovat

kdo nejméně zítřek potřebuje,nejslastněji se setká se zítřkem..

35 wolf | 13. června 2008 v 18:12 | Reagovat

29) míra "s housličkama" :-)

32,33) mamka

absolutní pravda... účet platíme vždy,fajn je když máme co rozdávat

a někoho potěšime... nejlepší věci jsou zadarmo :-)

Občas každý šlápnem vedle s tím nic nenadělámé,nejsme vševědoucí šamani....život občas bolí , :-) ♥ zhojí.

Hezký den všem omylným ranhojičům

http://youtube.com/watch?v=z08dlWqMvoY

36 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 18:16 | Reagovat

TO [20] Josef Sedláček:

Pane Sedláčku, proč řešíte něco, co je stejně nepodstatné? Podstata článku je v něčem úplně jiném.

37 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 18:20 | Reagovat

TO [21] Adriana:

Ale samozřejmě, že se něco děje i ve čtyřiceti, padesáti, sedmdesáti, devadesáti a někdy i ve sto letech, ale o to, co se děje, mi tolik nešlo. Článek je o jednom prostém přání prosté dívky, která žije asi trochu jinou realitou, než jakou žijeme my, a které má v sobě asi víc než všechno to, za čím se my v tom našem světě honíme.

38 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 18:26 | Reagovat

TO [30] pampelina:

Moc děkuju. :o)

39 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 18:29 | Reagovat

Když si čtu Vaše příspěvky, usmívám se. Moc mne těší, že i s těmi, s nimiž se jindy s chutí pohádám, můžeme najít společnou řeč. Jsem rád. Děkuju Vám všem.

(Ale neznamená to, že se do Vás jinde zase neopřu :o)))) ;o))

40 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 18:31 | Reagovat

TO [22] Boris:

Víte, co je zvláštní, pane Borisi? Že se vždycky potkáme před víkendem. :o)

Děkuji za básničku a i já Vám přeji hezký víkend. Asi bude trochu zamračený, ale snad radost ze slunce nahradí jiné a stejně krásné radosti.

41 matka | 13. června 2008 v 20:04 | Reagovat

35 wolf

Ale copak copak, my už spolu zase mluvíme?

My už jsme si doopravdu uvědomili, že nejlepší věci jsou zadarmo?

My už nejsme malej Jarda?

My už nejsme ....

To mě velmi těší.:-) A je to zadarmo. Sice přes bolest nesmírnou, ale zadarmo.

Vševědoucí šamani  - já Vás upozorňovala, abyste nezapomněl, že vím, o co jde, že už V.... byl. A Vy jste naprosto stejný, jako on byl.  Ale také jsem komusi kdesi psala, že léčí duši mou (a tím i tělo mé), že ano.

Dnes vyšel nový článek o upalování lidí a jen díky němu jsem si naplno uvědomila, že jsem hrála na V.... účet. Ale já jinou možnost neměla. A on to ví, že jsem si na něj potřebovala nový "pohled" vytvořit.. A pomohl mi, a já zas jemu. Ale nebojovali jsme jak lítí lvi. Ustáli jsme vše. A já pak byla schopna srdce otevřít a vše sobě i jemu i pak i Vám odpustit :-). Ale chtělo to čas. Ten jsem ovlivňovat nechtěla. Jo a taky se mezi mne a něj jiné "nicky" nepletly.  Jen ještě

Tak. A kdo se zase na mne vrhne? Že jsem šílenec? Nebo přijde s pohádkou? I pravda bývá krutá a bolí.Tak po špetkách:-)

autor promine - trochu jsem pucovala žaludek wolfovi, sobě též.

To bylo prosté přání mé, tak jsem si je splnila, aby wolf mohl dále jít. :-)

42 matka | 13. června 2008 v 20:13 | Reagovat

39 llukynek

...(Ale neznamená to, že se do Vás jinde zase neopřu :o)))) ;o))

Prosím pěkně s tím opíráním velmi opatrně, mne každý sebemenší vánek porazí, natož abych byla někomu oporou. :-)))

43 wolf | 13. června 2008 v 20:26 | Reagovat

Za prve s babkama se nebavim,pac hraju golf. Kazda by chtela

hodit na housle duchnu a zapomina ze s ♫ lze jen byt a nelze je lapit

do klece,coz ten V.. moc dobre vedel. Jinak napodobne, tesime ze uz

nejste mala Jarina :-). Snad ideovy spunt ci vyvrtka udelali co bylo treba. Co se tyka AHA tak vyjadruje pocit z utrpeni J.B....

Opoustim lod a matrix uvolnuji "uprimnosti".

Have nice day.

44 matka | 13. června 2008 v 21:58 | Reagovat

43 wolf

Vy jste nic nepochopil, že. Nebo jsem Vás zmátla.

Já nechtěla v kleci ani pod peřinou být - v peří jsou totiž roztoči, jak jsem kdesi tady četla. O tom duo vůbec není. Ale velmi dlouho trvá, než to kdo pochopí. I mým přátelům to velmi dlouho trvalo. A já na to vše byla sama. Chápete, co to je být sama na vše? A ujišťuju Vás, že jsem psala o minimu z toho, co nesu na svých ramenou. Nesla jsem i to, že V. velmi toužil po vlastní rodině, zatím mu nebyla dopřána, ani já mu ji dát nemohla, jiná žena se kterou by mohl být také šťasten dříve odešla a má dítě s jiným mužem, což jsem mu předem nakreslila, než se to vůbec stalo. I to bylo to, co ho ode mne ranilo, ale umožnilo mu to odpoutat se od ní i ode mne. Chápete? Vytvořila jsem krutou pravdou odpor vůči sobě. Naštěstí jen dočasně. V jeho srdci už odpor a bolest nevnímám, dostal se z ulity, srdce pomalu všem otevírá.

Přece malá Petra. :-)

Proč upřimnosti v uvozovkách?

45 Josef Sedláček | 13. června 2008 v 22:03 | Reagovat

llukynek

Článek je sentimentální sračka, napsaná výrazně hysterickou osobností.

46 matka | 13. června 2008 v 22:14 | Reagovat

43 wolf

Už chápu, jak byste mohl pravdu pochopit.

Tu kresbu byste si musel u V. ověřit. Což se stát nemůže. Neřekla jsem Vám totiž, kdo to je, že ano.

47 Ella | 13. června 2008 v 22:28 | Reagovat

Děda Komárek sedí na samotě u lesa,chytá lelky (relaxuje).Z tranzistorového rádia poslouchá pravidelnou nedělní poobědovou pohádku.Kolem dědy prochází  "jeho Pražáci ".Děda Komárek se vžívá do děje pohádky,komentuje vývoj situace a malému (Honzíkovi ?) jen tak mimochodem uděluje rady , že je třeba sypat mravenečkům , pak ti splní 3 přání, hned zhodnocuje skóre prince Jiříka slovy :"má ještě jedno přání , dvě už prošustroval ".....

Tak si dělám inventůru svých prošustrovaných přání a odhaduju,jaký mám ještě přáníčkový kredit , doufám,že jsem ještě v plusu.Děda Komárek je můj velký vzor , chtěla bych svůj život prožít  tak vyrovnaně jako on.

Máte to počteníčko autore pěkně inspirativní , jako poděkování Vám pošlu moje oblíbené popřání :" Ať máš vše co chceš a ať chceš vše co máš."

Když domyslím příběh té holčičky z tel.pořadu , v některých případech,přesto,že je to moc smutné , je lepší,když se přání nesplní , známe z černých kronik jak taky může dopadat "mateřská láska "

A pozor na to co si kdo přejete, když chce pán Bůh někoho potrestat ,splní mu to jeho přání. Nekecám ,jednou jsem zlobila a mám co jsem si přála. :o))))

48 Ella | 13. června 2008 v 22:32 | Reagovat

45)Sedláček Josef

Co vás na tom tak dráždí , ze "sraček "vhodně dávkovaných rostou nejhezčí kytky .

49 matka | 13. června 2008 v 22:46 | Reagovat

...Článek je sentimentální sračka, napsaná výrazně hysterickou osobností.

Už chápu, jak by mne kdo mohl pochopit.  Když i mé komentáře jsou považovány za šílenosti, lži, sentimentální sračky,...

Asi je to tak dobře. Je to bezpečí pro mne, i mé přátele.

50 matka | 13. června 2008 v 22:54 | Reagovat

Ideový špunt i vývrtka se činí.

Však odpustit mi pomohl někdo úplně jiný.

Teď jsem od bolesti, strachu, tady... svobodná.

Ostatně na jiném blogu mi také jiný člověk úsměv dodává.

51 Ella | 13. června 2008 v 23:01 | Reagovat

matka

Kam se hrabe Mata Hari v oblasti tajemna ....

:o))

52 matka | 13. června 2008 v 23:22 | Reagovat

51 Ella

Ale no tož tak Ello, proč by mi někdo jen tak nemohl úsměv dodat a já jemu, bez jakýchkoliv nároků. Není to hospoda, ani u p. Šupy, na moc dalších blogů nechodím. Tam jsem pěkně v závětří, snad si mne nikdo nevšimne.

Jo a úplně jinde  používám ten svůj třetí, zde úplně neznámý nick. Nikde jinde ho nepoužiju. Tam mne nikdo nenajde. Snad ani podle způsobu psaní. Snad mám dokonalé krytí, jako chameleon.

A že jsem tajemná? Třeba z toho někdo článek vytěží.

53 matka | 13. června 2008 v 23:24 | Reagovat

Jo a ještě něco - pokud jsem snad někde napsala nějakou básničku - moji přátelé píší básně  100 krát lepší.

54 llukynek | E-mail | 13. června 2008 v 23:25 | Reagovat

TO [45] Josef Sedláček:

Na svůj názor máte právo. U mne jste se jím ale nadobro odepsal.

55 wolf | 14. června 2008 v 9:01 | Reagovat

Ach jo.

47)

Ello jste dama.

Bylo mi cti.

Howhg.

P.S.

Vracim se ke golfu a bilym velrybam sira Old Boye.Vztahovacnost a hysterie kolem abramelina je smrtici koktejl,ktery ani huhu nespravi.

56 matka | 14. června 2008 v 10:11 | Reagovat

Ach jo. :-))

57 matka | 14. června 2008 v 10:13 | Reagovat

Ono se to zlobí :-)

S čím kdo zachází, tím také schází. :-)

To měl být HU koktejlík. :-)

Že by nepochopil?:-)

58 Zdeňka | 14. června 2008 v 10:49 | Reagovat

/23/ Lin

Ten pocit jsem měla, bylo mi tehdy dvacet jedna a dodnes si ho živě dovedu vybavit, včetně místa. Prohry a realita mě sice postavily na zem, ale rozhodně bych o něj nerada přišla a přála bych ho i ostatním.

59 Lin | 14. června 2008 v 13:56 | Reagovat

to  MIRA , Zdeňka  :

No vida - alespoň někdo podobného "postižení" se našel :-)

Byl to fajn pocit, to je fakt.  Jenže jak se později ukázalo, bez něj a bez jeho iluzí by bylo všechno jednodušší.  Dělit se s někým a předávat můžu jen to, co v sobě mám. - takže sorry -   nepředávám, nesdílím...  Přišla jsem o něj už velice dávno.

60 matka | 14. června 2008 v 21:46 | Reagovat

55 wolf

Vztahovačnej teda jste. U abramelina už žádný můj nick není. Já mluvila o ....., tam se mohu volně smát. Než mi to zase někdo zkazí.

61 m | 15. června 2008 v 20:31 | Reagovat

(Byl jsem doma a byl jsem sám.)

Díky tomu vznikl krásný článek.

Komentáře - různé názory, posuzování : chvála, prý sentimentální sračka, další hádky,...

Co je však podstatné? V komentáři 22 Boris je to vše napsané.

62 llukynek | E-mail | 16. června 2008 v 13:47 | Reagovat

TO [61] m:

:o) Děkuji.

63 m | 16. června 2008 v 15:29 | Reagovat

62 Přečtěte si komentář č. 53 pod článkem To přijde p. Šupy.

Tím vyrovnáte dík.

64 llukynek | E-mail | 16. června 2008 v 16:53 | Reagovat

TO [63] m:

Přečteno :o).

65 Boris | 18. června 2008 v 14:11 | Reagovat

45] Josef Sedláček

Blábol rádoby intelektuála nemůže urazit. Zřejmě jste již duševně unavený a tak z Vás padá něco, co ani Vy sám nepovažujete za svůj názor, že?..... :o)

66 matka | 18. června 2008 v 21:34 | Reagovat

Ještě k tomu komentáři č. 45 pana Sedláčka

Myslím, že se k tomu v hospodě trochu vyjádřil.

Zde vyjádřil suše svůj tehdejší názor.

Řekněme, že mi někdo řekne totéž o mých básničkách, ostatně jednou mi jeden pán o mých obrazech řekl, že to jsou sračky,...

Byl to jeho názor. Jen na mě záleželo, jak ten názor přijmu, co s ním udělám. Dnes se na mne tento člověk dívá úplně jinak. Pokud k nám přijede, vždy jsem k němu do atelieru zvána, nebo alespoň spolu promluvíme, prostě je rád v mé společnosti.

Ale to není z mé strany zadarmo. Velmi jsem se snažila na sobě pracovat. Velmi.

A přiznávám: "Jsem též výrazně "hysterická" osobnost dle mínění jedněch. Dle mínění jiných .....

Ať je to jak je, díky za to, co se ze mne v posledních hodinách stává. Protože bez toho bych nedokázala napsat ani jednu jedinou básničku a přátelé je po mě žádají a žádají i o jejich opakované čtení. To je má jistota, že i z těch mých sraček vyrůstá leknín.

Chápete pane autore, co Vám chci říci? Stůjte na svém, ale za jiný názor netřeba se hněvat. Není to Váš názor a pravdu o Vaší, či mé osobnosti takto na dálku diagnostikovat lze jen velmi přibližně. A my se tím zbytečně trápíme. Tudy cesta nevede. Každý z nás je bytost nádherná, a já Vám, stejně jako kdysi jsem řekla i jiné nádherné bytosti, říkám:

"Vy za to stojíte".

A je jen na nás, kdy si to vědomě uvědomíme.  :-)

Totéž platí pro pana Borise, Sedláčka, pana Pavla,...

67 llukynek | E-mail | Web | 19. června 2008 v 0:27 | Reagovat

TO [66] matka:

Já se nehněvám. Alespoň ne kvůli sobě. To, co pan Sedláček napsal, mne překvapilo, ale na svůj názor má právo. Mnohokrát jsem již deklaroval, že mi je zcela jedno, co si o mně kdokoli myslí. Co mi ale vadí je to, že jako sentimentální sračku vlastně nazval i ono přání vidět svoji maminku, které vyslovila dívka z ústavu sociální péče. To je něco, co považuji a budu považovat za naprosto nechutné a něco, co mne svým způsobem velice zklamalo, protože bych to od někoho, jako je pan Sedláček, nikdy neočekával. Přání vidět svoji maminku prostě není sentimentální sračka.

68 llukynek | E-mail | Web | 19. června 2008 v 0:41 | Reagovat

Jsem z toho smutný... :o( Aspoň že některým se článek líbil.

69 matka | 19. června 2008 v 18:21 | Reagovat

Ale no tak nebuďte smutný. Kdyby jednomu jedinému člověku článek něco přinesl, je v pořádku. :-)

Já Vám sem jednu svou sentimentální sračku dám. (Když tak to klidně vymažte) Když jsem ji včera lidem četla, žádali, abych ji znova přečetla. Kdybyste viděl jejich oči, jak jim zářily.

Hvězdička dnes zaplakala,

srdce otevírala,

odpouštěla srdcem svým.

Srdce se jí jemně třáslo,

ve všech jejích komůrkách.

Chvíli bolelo, jak se otevíralo.

Však otevřeným srdcem

bolest ven navždy vyplula.

Hvězdička dnes zaplakala,

v očích se jí slzy  zaleskly,

v očích je jí hvězdy zaleskly.

Srdce je nyní  jimi omyto.

Avšak ty hvězdné slzičky

mezi lidi dopadaly,

spolu s nimi láska,

snad nechtěná,

mezi lidi dopadá.

70 llukynek | E-mail | 21. června 2008 v 20:56 | Reagovat

:o) Hezké.

71 matka | 23. června 2008 v 13:45 | Reagovat

dík :-)

72 LorenzoT | 28. června 2008 v 16:13 | Reagovat

[16] llukynek

Ahoj!

Tak ty už jsi ve čtvrtym? Ja tam teprve asi vstupuju (tedy, lépe řečeno, držím se futra od dveří, tak si myslím, že teprve vstupuju), tak se hezky postav do fronty a nepředbíhej. To je dneska mládež ....

Přeji hezký den mnoho radosti z "maličkostí"! ;-)

73 llukynek | E-mail | 29. června 2008 v 22:26 | Reagovat

TO [72] LorenzoT:

Nějak jsem to nepobral, ale to bude asi pracovním vyčerpáním... :o))))

74 K.F.-J. | E-mail | 22. září 2008 v 13:52 | Reagovat

Jako 14iletý jsem odpověděl na otázku,co by jsme v životě chtěli mít(?),že jediné,co chci je mít domek se zahrádkou,jedinou věrnou ženu a děti...DNES,JAKO "TEN,KDO MÁ VŽDYCKY PRAVDU,řečeno Tvými slovy, nemám nic. Žen jsem poznal víc než stovku a tu jedinou věrnou,až jako nezaměstnaný více než padesátník a ta mi ještě po 4,5 letech nečekaně zemřela....Potud dávám Tvému článku za  pravdu.

Nemohu ale dát za pravdu pokračování.Ty,jako osmdesátník se plánuješ docela sympaticky,ale jsi si jistý,že své stanovisko nezměníš? Jak známo,lidé se věkem mění a to zpravidla k horšímu.

Ano,je to dáno stále sílícím pocitem,že tomu světu,co se nám až nechutně rychle mění před očima,rozumíme stále méně. ruku v ruce tomu sílí tvrdá slupka na srdci a stáváš se stále tvrdším a necitelnějším - pochopitelně,že i popudlivějším.Ale takový už Život bývá...

Kolem šedesátky,jako čerstvý důchodce,začneš vyhledávat samotu a Tvým ideálem se stane "jezevčí styl" života kdekoliv,kde budeš mít kolem sebe "nárazníkové pásmo" tvořené byť jen plotem a několika stromy,okolo malého domečku,odkud budeš vylézat jen pro zásoby potravy,aby jsi přežil další dny jezevcování bez strádání...A Tvými rodinnými příslušníky se stanou psi. Zajímavé je,že právě v tomhle období se budeš cítit nejšťastnější v životě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama