Knižní tip - Betsy a císař

18. července 2008 v 0:31
Po delší době přináším čtenářům svého blogu tip na další hezkou knihu, která se dostala do mých rukou a která každým slůvkem prošla mojí hlavou a zanechala v ní zajímavý z části snad pravdivý a z části smyšlený příběh o přátelství dvou zcela odlišných osob. O přátelství, které v porovnání s lidským životem trvalo jen krátkou dobu, ale které dalo vzniknout nezapomenutelným vzpomínkám. Dílo americké scénáristky a spisovatelky knih pro děti Staton Rabinové nese název "Betsy a císař".

Je podzim roku 1815 a čtrnáctiletá Betsy Balcombeová se vrací z londýnské internátní školy Hawthorne ke svým rodičům a sourozencům do "pekla v jižním Atlantiku" nebo chcete-li na ostrov Svaté Heleny. Svérázná dívka s vlastní hlavou, názorem a touhou po dobrodružství, to je Betsy.

První noční výprava po návratu přivádí Betsy do přístavu v Jamestownu, kde je svědkem příjezdu neznámého cizince, v němž však brzy rozpoznává Napoleona Bonaparta, císaře Francie. Překvapení, které je o to větší, když Betsy zjistí, že císař, toho času vězeň britského národa internovaný na Svaté Heleně, bude dočasným hostem v domě jejích rodičů.

Betsy a císař je kniha psaná velmi čtivým jazykem. Kniha, která ústy Betsy Balcombeové vypráví příběh jednoho přátelství. Přátelství mezi sesazeným císařem Francie a mladou dívkou, které jeho pobyt na ostrově a možnost setkávat se s bývalým vládcem dvaaosmdesáti milionů Evropanů přináší tolik milované dobrodružství a vlastně tak i zpestření možná nudného života na ostrově. Těžko říct, čím si Betsy císaře získala. Možná svojí odvahou, s jakou s ním hovořila, možná tím, že pro ni nebyl jen generálem, ale skutečným císařem, jemuž, narozdíl od jeho britských věznitelů, kteří jej odmítali oslovovat jeho oficiálním titulem "císař", projevovala náležitou úctu. Jisté je však to, že zpočátku formální vztah se mění v hluboké přátelství, které vyplňuje poslední roky života Napoleona Bonaparta a několik let dospívání Betsy Balcombeové, dívky, která není jen pouhou smyšlenou postavou, ale dívkou, která skutečně žila a která se skutečně s Napoleonem Bonapartem v době jeho internace na Svaté Heleně setkávala. Rozhovory v knize uvedené pak podle slov autorky s malými odchylkami skutečně proběhly.

Betsy se po návratu na Svatou Helenu vydává na svoje první dobrodružství...

"Vklouzla jsem do županu a chopila se svého žebříku - vinné révy, která se léta odvážně plazila po zdi z červených cihel kolem římsy mého okna. Tato vinná réva mi už mnohokrát posloužila jako žebřík k dobrodružství. Díky Bohu, že ji Toby během mé dlouhé nepřítomnosti neostříhal!
Když jsem vylézala z okna, trošku jsem uklouzla. Jane sebou trhla a probudila se. Tiše vykřikla, jak to dívky dělají. Viděla jsem, jak se posadila v posteli s bílými krajkovými nebesy a pevně si přitáhla přikrývku až pod bradu. Jednou nohou jsem už trčela z okna a sestra se na mě dívala přísným pohledem jako ředitelka z Hawthorne.
"Řeknu to...," chladně vyhrožovala.
"Pořád stejná žalobnice," odsekla jsem a zavrtěla hlavou. Jane bylo šestnáct - byla o dva roky starší než já; dost stará na to, aby dovedla držet jazyk za zuby.
"Jdeš do Jamestownu, viď?"
"Jen spi, Jane. Když se pořádně nevyspíš, budeš mít tak ošklivě opuchlé oči, že tě žádný mladý důstojník nebude chtít za ženu."
"Betsy!"
"Dobrou noc, Jane.""[1]

Admirál Cockburn přišel požádat Balcombeovi o poskytnutí dočasného přístřeší pro generála Bonaparta. Balcombeovi představují císaři své děti...

"To je naše dcera Elizabeth," řekl. "Říkáme jí Betsy."
"Je suis trés heureuse de faire vôtre connaissance,* vaše Veličenstvo," řekla jsem a lehce jsem sklonila hlavu, protože pukrle mi moc nešlo.
Bonaparte pozvedl obočí a podíval se na mě s podivnou směsicí příjemného překvapení a nedůvěry. Myslím, že si nebyl jist, zda mu projevuji úctu, nebo se mu vysmívám. Pozorovala jsem, jak se jeho malé šedé oči soustředěně zužovaly do úzkých štěrbinek. Pozorně si prohlížel moji tvář, jako když cikánská věštkyně čte z čajových lístků. Uvědomila jsem si, že přemýšlí, proč mu připadám tak známá."[2] (Betsy císaře potkala v jejich domě, když se ráno vracela ze své noční výpravy.)

Bonaparte a Betsy jsou společně na vyjížďce. Kapitán Poppleton pověřený dohledem nad císařem nestačil jejich divoké jízdě a zůstal pozadu...

"Zdá se, že kapitán Poppleton se vzdálil bez propustky," prohlásil Bonaparte pobaveně. "Ach," povzdechl si, "o co by to bylo jednodušší, kdybych teď měl s sebou Roberauda."
"On je váš přítel?"
Un ami?** zamyslel se Bonaparte. ?To ne. Jme si příliš podobní. On je můj dvojník."
"Dvojník?"
Císař přikývl, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo. Ale když jsem na něho dál civěla, netrpělivě si povzdechl a prohlásil: "Řekněme, že císař Napoleon má jít někam, kde mu hrozí více než obvyklé nebezpečí. Oh, ne na bojiště. Nic tak banálního. Řekněme, par exemple, na Londýnský most. Nebo navštívit matku své ženy! Císař zůstane doma, mlsá lékořici a místo sebe pošle Roberauda." Bonaparte pokrčil rameny. "A nikdo nic nezjistí."
..."A kde je teď monsieur Roberaud?" zeptala jsem se.
Bonaparte mhouřil oči, jako by se snažil na něco vzpomenout. "Slyšel jsem, že utekl, když mě zajali u Waterloo. Jak znám Roberauda, sedí někde na venkově pod jabloněmi - la belle France.*** možná v Normandii. Čeká na příkazy. Dvoří se dámám. V tom mě rád napodobuje, víte?"
Císař se odmlčel. Zdálo se, že je trochu smutný - jako by toužil sedět pod těmi jabloněmi sám, ale věděla jsem, že by to nikdy neudělal."[3]

Nový guvernér ostrova sir Hudson Lowe internoval Bonaparta v Longwoodu. Císař je neustále střežen a prakticky nikdo k němu nemá přístup. Betsy se dozví, že je císař nemocen, a rozhodne se k němu za každou cenu dostat, což se jí podaří...

"Rozsvítila jsem lampu a na posteli jsem uviděla muže podloženého polštáři, který by mohl být vzdáleným bratrancem toho, koho jsem kdysi znala. Jeho pleť byla nezdravě nažloutlá jako lůj; obličej měl napuchlý a oteklý. I když na Longwoodské pláni bylo docela chladno, stékaly císaři po čele krůpěje potu, které zanechávaly na prostěradlech tmavé skvrny. Císař zakašlal - a ten hrozný, dutý zvuk si budu navždy pamatovat. Tiše jsem si spílala, že jsem nenašla způsob, jak ho navštívit dříve."[4] (Císař Betsy hrubě odmítne. Betsy nechápe takovou reakci, ale ze slov Bonapartova lékaře později pochopí, že důvodem byla snaha chránit přítelkyni, která příjezdem na Longwood velice riskovala a které mělo odmítnutí zabránit v další návštěvě.)

Balcombeovi jsou nuceni opustit Svatou Helenu. Betsy požádala guvernéra Lowea, který rozhodl o jejich deportaci, o svolení naposledy se setkat s císařem Napoleonem. V den odjezdu se s ním setkává. Bonaparte se Betsy omlouvá za minulé setkání. Betsy je okouzlena zahradou, kterou císař vytvořil. Napoleon si je vědom brzké smrti. Betsy pláče a císař jí dává vlastní kapesníček a také čtyři pramínky svých vlasů. Jeden pro ni, jeden pro matku, otce a chlapce a jeden pro sestru Jane. Betsy se loučí s císařem...

"Zapomenete na mě, mademoiselle," povzdych si císař, "stejně jako můj syn si nebude pamatovat svého otce."
"Nikdy," vyhrkla jsem a pevně jsem ho objala. "Nikdy!"
Vzal můj obličej do dlaní a políbil mě na obě tváře.
Krátce jsem sevřela jeho malou, upraveno ruku, která vedla tisíce útoků kavalerie, ale také mi osušila slzy. Potom jsem ustoupila o krok, pomalu se otočila a odcházela.
"Nakonec to stálo za ten čas, mademoiselle," zavolal za mnou.
Otočila jsem se a tázavě se na něho podívala. Jeho hlas byl sotva slyšet a měl vlahý pohled.
"Být milován," dodal císař.
Přikývla jsem. Rozuměli jsme si. Scházela jsem dlouhou vlnící se pěšinou k moři, kde na mě čekala moje rodina a naše loď.
Byla jsem asi dvacet metrů pod Longwoodskou plání, když jsem si najednou vzpomněla, že jsem se s ním vlastně nerozloučila! Císař už mi zmizel z dohledu, ale přesto jsem na něho zavolala. Uslyší mě ještě?
"Au revoir, Boney! Na shledanou."
Nepřišla žádná odpověď. Myslela jsem, že už odešel do domu, a smutně jsem pokračovala v cestě ze svahu.
Ale pak jsem uslyšela císařův hlas nesený větrem, jasný, ale nepříliš veselý: "Sbohem, mademoiselle!"[5]

V roce 1821 Napoleon Bonaparte, císař Francie, umírá. O rok později je Betsy se svým manželem na líbánkách ve Francii a chystají se ubytovat v hostinci...

"Za recepčním pultem se krčil nějaký muž a v předklonu si leštil boty. Stála jsem před ním, ale on si mě nevšiml.
Byla jsem už unavená a těšila se do postele, takže jsem byla trošku netrpělivá. Zakašlala jsem, abych upoutala jeho pozornost, ale nepomohlo to.
"Concierge!" zavolala jsem a zazvonila na zvonek na pultě. "Avez-vous une chambre, s´ill vous plait?****"
Muž se pomalu zvedl a podíval se na mě. A k mému údivu přede mnou stál císař Napoleon Bonaparte!
Můj manžel vešel dovnitř a táhl náš kufr. Já jsem vyjeveně stála před recepcí, ztuhlá jako socha. "Jsi - jsi v pořádku, miláčku?" zeptal se znepokojeně manžel. Ale moje pozornost se plně soustředila na něco jiného.
"To jsem já... já, Betsy!" řekla jsem tomu důvěrně známému muži. "Betsy Balcombeová!"
Ale muž za pultem mě nepoznával. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila tu smutnou skutečnost. Zachvěla jsem se a podala mu ruku.
"Jsem ráda, že vás poznávám..." řekla jsem a hlas se mi zlomil dojetím, "monsieur Roberaude."[6]

*Velice mě těší, že vás poznávám.
**Přítel?
***Krásná Francie.
****Správce! Máte pokoj, prosím?

Rabinová, S.: Betsy a císař, EGMONT ČR, s.r.o, Praha 2005, 264 stran


Poznámky:
[1] Rabinová, S.: Betsy a císař, EGMONT ČR, s.r.o, Praha 2005, str. 6-7
[2] Tamtéž, str. 35-36
[3] Tamtéž, str. 71-72
[4] Tamtéž, str. 223-224
[5] Tamtéž, str. 249-250
[6] Tamtéž, str. 252-253
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 llukynek | E-mail | 18. července 2008 v 0:35 | Reagovat

Krásný příběh za 39,- Kč v Levných knihách...

2 pampelina | E-mail | 18. července 2008 v 6:51 | Reagovat

Fajn knižní tip:-) já jsem před pár dny kupovala knihu, a vybrala jsem jako dárek Ostrovní zprávy. Sice nebyla z nejlevnějších, ale film byl báječný, a autorka dostala za knihu Pulitzera. No o to ani tak nejde, jen vím, že při čtení se budou v hlavě odvíjet znovu obrazy z filmu. Určitě to je skvělé čtení. A vůbec, čtení je skvělé, a většina knih pěkně voní:-)

3 folk | 18. července 2008 v 18:42 | Reagovat

Jak bylo dáno ve známost, ministryně Parkinsonová (pozdravpabu-dejžtopánbu) si vydupala účast jednoho vojáčka na US velitelství protirachejtlové defense. Bude zřejmě čistit monitory aby bylo dobře vidět na Rusáka, jak natáčí rampy na Prdy, či Brdy. Taky strejda Buš, před závěrem svého bohulibého poslání nějak zjihnul a budeme mít konečně přímou airline mezi N.Y. a Teheránem. Taky bude obnovené botšaft a tak se to nějak vymyká těm záměrům, poslat na ně nějakou mezikontinentku, kdyby moc zlobili. Tak lukyne nech ty knižni recenze kulturákům a napiš něco do pranice.  Koruna se nám nějak hroutí, dúležité je že naši nejchytřejší vládnoucí si přeji euro pokud možno nikdy. Taky hrozí, že alkejda v Afganistánu zítra obsadí celou zem. Naše lancknechty nenechali přelítnout přes turkmeny a tak je večer zase uvidíme doma. Krásné příběhy a zdarma.

4 kulturák | 18. července 2008 v 21:03 | Reagovat

Já mám knížky rád. Folkovi radím vrazit úspory do nemovitostí na Floridě.

5 llukynek | E-mail | 19. července 2008 v 13:19 | Reagovat

TO [2] pampelina:

Ano, čtení je fajn, ale jak vidno, není to zrovna téma, které by lidi příliš zajímalo. Já ke knížkám obvykle nečichám, ale je pravda, že někteří, třeba zrovna můj přítel, to dělají a s chutí. :o)

6 llukynek | E-mail | 19. července 2008 v 13:26 | Reagovat

TO [3] folk:

Rozmýšlel jsem se, jestli Váš příspěvek smazat, nebo ne. Kdyby na něj již nebylo reagováno, tak bych to nejspíš udělal, protože s článkem nemá nic společného.

Knižní tipy píšu pro lidi, kteří rádi čtou a kterým já rád doporučím knížku, která stála jen pár korun, ale přinesla příjemný prožitek ze čtení. Do pranice se mi teď nic psát nechce, protože nemám chuť se s někým dohadovat a rozhodně nemám chuť psát o stokrát probraných tématech, jako je radarová základna a terorismus. O tom, nakolik to jsou krásné příběhy a nakolik jsou skutečně zdarma, nechť každý rozhodne sám.

7 pampelina | E-mail | 19. července 2008 v 21:58 | Reagovat

Já ke knížkám čichám, to je taková neškodná úchylka. Taky mi voní nové kožené věci - kabelky, boty...

Ale jedna knížka, Velká pardubická, kterou několik let fotil pan Vladimír David z Pardubic, to se opravdu nedalo. Ta kniha, resp. ta barva tak strašně smrděla, že to člověk za chvíli musel zavřít, jinak by asi hodil šavli:-)))

No, za nějaký čas to vyčichlo, pak jsem ji někomu půjčila, a už ji nemám.:-)

Ahoj.

8 Pharao+46 | 20. července 2008 v 15:57 | Reagovat

Již dlouho jsem k žádné knize nečuchl a cítím se být ochuzen budu to muset nějak napravit

9 pampelina | E-mail | 21. července 2008 v 11:36 | Reagovat

(8)Pharao+46

Doporučuju, fakt:-)

10 Míla | 21. července 2008 v 20:25 | Reagovat

pam

Ke knihám sice nečuchám, ale mám je ráda. Jen bych chtěla reagovat na vazbu kniha - film.

Už se mi totiž mnohokrát stalo, že když jsem četla knihu a  potom viděla film, byla jsem zklamaná. Někdy třeba jen tím, že hrdinové zjevem neodpovídali mým představám a nebo, což bylo horší, kdybych nečetla knihu, unikl by mi smysl.

Ale bez knih si nedovedu život představit, teď se zrovna chystám, že si znovu přečtu Sophiinu volbu.

11 pampelina | E-mail | 22. července 2008 v 5:52 | Reagovat

Míla

To jsem nečetla, ani neviděla. Ale třeba Lolita film s J. Ironsem a Lolita kniha je bomba.

Ahoj:-)

12 Bety-kámoška | 17. října 2008 v 18:43 | Reagovat

tohle je oplavdu ta nej nej nej knížeška....!

13 llukynek | E-mail | 24. listopadu 2008 v 21:44 | Reagovat

TO [12] Bety-kámoška:

:o)

14 Elis | 13. května 2009 v 20:00 | Reagovat

tuto knihu jsem neddočetla a potřebovala jsem referát tak cjsem se

15 JIRKKA | E-mail | Web | 22. září 2009 v 21:51 | Reagovat

ve filmu by měl hrát Al Pacino Napoleona a Betsy by měla hrát Dakota Fanning.

16 Katka | 3. července 2010 v 20:10 | Reagovat

Nádherná knížka doporučuju!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama